Radek Brousil v rozhovore s Michalom Stolárikom
Michal Stolárik:
Narodil si sa v Nitre, ale väčšinu života žiješ v Čechách s českým občianstvom. Len od minulého roka Cena Oskára Čepana [ďalej len COČ] umožnila prihlásiť sa aj umelcom s iným ako slovenským občianstvom. V roku 2014 sa tak do finálovej štvorice mohol dostať napríklad Matěj Smetana. Ty sám si v poslednom období celkom aktívne participoval na našej scéne – či už samostatnými výstavami alebo na skupinových projektoch, bol si na rezidencii v Banskej Štiavnici a takisto si na Slovensku vydal publikáciu Asides. Tvoja postúpenie do finále je teda, čo sa týka pravidiel, aspoň formálne „obhájené“. Prečo si sa však rozhodol hlásiť sa na COČ? Aké boli tvoje očakávania od „mladšieho brata“ Ceny Jindřicha Chalupeckého?
Radek Brousil:
Přišlo mi to jako logické vyústění situace, kdy jsem se příští rok nemohl hlásit nebo být nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, vzhledem k tomu, že mi tento rok bylo 35 let. Zároveň jsem se na COČ přihlásil i z důvodu, že se Slovenskem udržuji delší dobu přímější vazbu a také mi přijde česká a slovenská scéna (pořád) velmi propojená.
Upřímně jsem neměl žádné velké očekávání. Udílení cen je tak silně individuální záležitost, že se nedá předem nikdy nic předpokládat, či očekávat. Ceny jako takové beru spíše jako pohonnou hmotu v tvorbě, součást procesu, kdy může umělce motivovat k dalšímu výkonu, ale rozhodně by se na ní umělec neměl fixovat.
Michal Stolárik:
V minulosti si sa hlásil aj do Ceny Jindřicha Chalupeckého. Avšak zatiaľ si do finálovej štvorice nebol vybraný. Je možné hovoriť o nejakých konkrétnych tendenciách, ktoré dominujú CJCH? Vedel by si z pohľadu aktívneho činiteľa na českej scéne a zároveň ako víťaz COČ porovnať tieto dve príbuzné inštitúcie? Prečo COČ áno a CJCH nie?
Radek Brousil:
Jak už několikrát padlo v článcích o tomto ročníku COČ, porota byla více odvážná a neřídila se tendencemi v současném umění tolik, jak CJCH. Je to spíše otázka na porotu, proč tak učinila. Každopádně já osobně si myslím, že úroveň české a slovenské scény je na poměrně stejné úrovni, už vzhledem k tomu, že ani v jedné ze zemí prakticky nefunguje komerční trh s uměním (alespoň ne tak, jak ho z náme z ekonomicky vyvinutějších zemí), což velmi silně ovlivňuje, dovolil bych si říct až osvobozuje místní (rozuměj čr i sk) tvorbu. Konkurence mi přijde v obou zemích dost silná a úroveň umění vysoká.
Česká umělecká scéna má určitě ideálnější podmínky, které vycházejí z lepšího ekonomického zázemí, než které jsou na Slovensku. Vážím si po mé zkušenosti z finále COČ práce všech lidí, kteří se jakýmkoliv způsobem zasluhují o chod slovenské umělecké scény, protože situace na Slovensku není vůbec jednoduchá. Pokud si vezmeme už jen fakt, že slovenská banka J&T podporuje CJCH poměrně větší částkou než COČ, tak mi to celé hlava nebere. Nemluvě o vztahu organizátorů COČ (Nadácie - Centrum súčasného umenia) a koordinátorů COČ, kdy organizátoři osobně nedorazí ani na ceremoniál předávání ceny do Košic.
Nyní, když už mám tu zkušenost srovnávat obě ceny, vzhledem k proniknutí do zákulisí COČ, tak můžu říct, že COČ je stále v procesu, je to organická cena, což je o mnoho zajímavější v kontrastu k CJCH. Otázkou je samozřejmě, jaká situace nastane příští rok, jelikož finanční background COČ není velmi příznivý a potřeboval by zásadní finanční podporu. Nemluvě o tom, že v současné době nemá Nadácia - Centrum súčasného umenia, žádnou osobu v pozici ředitele.
Michal Stolárik:
Hodnota a význam COČ je v našom prostredí takmer každý rok podrobená kritike a je do detailov rozoberaná. Čo pre teba znamená zisk titulu laureát COČ? Akú hodnotu pre teba má a čo to znamená pre tvoju umeleckú kariéru? Je pre umelca dôležité akési potvrdenie kvality tvorby, hoci vieme, že súťaženie pre umenie ako neexaktnú vedu, je takmer nemožné?
Radek Brousil:
Erik Sikora , autor ceremoniálu v Kině Úsmev v Košicích, vložil letošnímu ročníku COČ claim „Súťažiť v umení je chujovina“. Tento claim měl celé udílení ceny odlehčit, což se určitě podařilo, narozdíl od jeho kolegů v Brně během předávání Chalupeckého ceny. Každopádně to vedlo k zamyšlení, jestli udílení ceny COČ má smysl za podmínek, které jsou momentálně nastaveny.
Pro mě to byla velmi zajímavá zkušenost a hlavně šance pracovat na novém projektu, který jsem mohl ukázat širšímu publiku. Kdybych se do finále nedostal, tak by možná vůbec můj projekt The Ultimate Norm nevznikl. Pokud bych cenu nedostal, tak bych si i tak odnesl suvenýr v podobě nového díla a poznání nových lidí.
Vzhledem k tomu, že jsem cenu dostal, tak si k těmto suvenýrům mohu ještě zkusit pracovat v jiné krajině a pokusit se propojit se scénou v Japonsku, což může být velmi zajímavý zážitek a přínos a jsem za něj ohromně vděčný.
Potvrzování kvality tvorby je pro každého umělce důležité, byly bychom pokrytci, pokud bysme tvrdili opak. O ten ale v tomto případě nejde. Největším přínosem takových cen by měl být dialog s kurátory a teoretiky, který vznikne během celé situace. Jakési propojení konkrétních lidí. Jak již hromadná diskuze tak soukromý dialog, to jsou věci, které mohou umělce během takové ceny velmi zajímavě ovlivnit a jeho tvorbu posunout dalším směrem. Samozřejmě otázkou je, jestli k tomuto propojení během udílení uměleckých cen dochází…to už je otázka na každého z finalistů a laureátů.
Michal Stolárik:
V čase príprav finalistickej výstavy si pracoval aj na samostatnej výstave Stisk rukou pre FAIT Gallery. Výstavný projekt síce obsahuje isté formálne podobnosti, ktoré sú typické pre tvoju tvorbu, avšak ideovo rozoberá odlišnú problematiku než The Ultimate Norm pre COČ. Domnievam sa, že si jednotlivé projekty mal dopredu vymyslené. Čomu bolo podriadené rozhodnutie The Ultimate Norm realizovať v Košiciach a Stisk rukou v Brne? Bolo by možné jednotlivé projekty vymeniť? Ozrejmi prosím tvoje myšlienkové pochody a procesy vzniku The Ultimate Norm.
Radek Brousil:
Výstava pro FAIT Gallery Stisk rukou vychází, stejně jako The Ultimate Norm, ze zkušeností při práci ve fotografickém atelieru, ostatně jako většina mé tvorby. Každopádně výstava ve FAIT Gallery měla vernisáž týden před výstavou v Košicích a měla být určitým pojítkem, přestupnou výstavou právě k projektu The Ultimate Norm. Nikoliv kvůli druhořadosti, ale zabývá se tématem, které by se mohlo zdát na první pohled více materialistické, povrchní, v důsledku řeším materiální povahu fotografie, což není vůbec to stejné, i když by se na první pohled mohlo zdát.
Práce na obou výstavách zároveň pro mě byla velikou výzvou a hodně jsem se na tom naučil. Bylo také velmi zajímavé oddělovat dva obsahově jiné projekty, ale zároveň na nich pracovat ve stejném čase.
Michal Stolárik:
Keďže poznám tvoju ostatnú tvorbu, tak projekt The Ultimate Norm, pre mňa nie je veľkým odbočením – v zmysle uvažovania na tvojim autorským programom. Predstavuje skôr prirodzený osobný vývoj, ktorý spája to najsilnejšie z minulej tvorby a takisto asi prvýkrát z veľkej časti priznáva aj tvoje „komerčné“ aktivity. (Komerčné – v zmysle opak voľnej tvorby, nie v zmysle degradácie kvality autorských výstupov). Skúmanie fotografického procesu, uvažovanie a hľadanie pomyselných hraníc média fotografie, jej možnosti, čistú, minimalistickú, ale zároveň údernú estetiku si spojil s politickou témou „technologického“ rasizmu. Vážnejšie – politickejšie témy si v minulosti v takejto miere nerozoberal. Prosím priblíž koncepciu svojho víťazného projektu.
Project The Ultimate Norm vznikl při focení mého kamaráda, který pochází z Nigérie. Během focení jsem zjistil, že jeho tmavou pokožku nemohu zaostřit, protože čip, který má digitální fotoaparát není zpracovaný tak, aby zaostřil tmavá místa, ale pouze ta světlá. Začal jsem se tématem zabývat zrovna v době příprav na výstavu finalistů COČ a tak naprosto přirozeně vyplinulo, že jsem toto téma rozpracoval až do finále. Od mých dosavadních projektů se ale přípravy odlišovali dlouhosáhlou rešerší o problematikách zachycování různých barev pleti, zaznamenávání černé barvy jako takové, až jsem se dostal k historickým problémům fotografického průmyslu, které zahrnují i na první pohled neviditelný technologický rasismus, na který jsem chtěl poukázat. Je to ovšem téma tak široké, že bych se mu chtěl věnovat i v budoucí tvorbě, jelikož jsem neměl dostatek času reflektovat všechny důležité poznatky, na které jsem během studií tohoto tématu narazil.
Současně jsem měl během přípravy na výstavu finalistů COČ takový vnitřní silný pocit, že je pravý čas na to, pojmout téma ateliéru, média fotografie trochu jinak než jsem do současné doby prováděl. Chtěl jsem vyzkoušet novou cestu, zariskovat a experimentovat s přesahem do jiných témat i forem zpracování.
Michal Stolárik:
Som presvedčený o tom, že umenie je pre spoločnosť dôležité, ba priam nevyhnutné. Neverím však jeho aktivistickým odrodám, ktoré tvrdia, že dokážu zmeniť svet. Súčasné umenie má však tú silu, že dokáže otvoreného diváka stimulovať k uvažovaniu o konkrétnej téme. Aký máš názor na umelecký aktivizmus či politiku v umení?
Radek Brousil:
Politické umění je v mnoha ohledech těžko pochopitelné jak pro otevřeného diváka, tak i pro ostatní umělce jako takové. Já sám politické umění nikdy nevyhledával. Ocitáme se ale v době, která je politicky velmi vyhrocená a začíná zasahovat do našich osobních životů. U některých z nás přímo, u některých nepřímo. Pokud si ale tuto skutečnost uvědomíme a zároveň se věnujeme něčemu kreativnímu, tak nás to logicky ovlivní i v samotné tvorbě.
U mě je toho názorným příkladem právě The Ultimate Norm, který se z tepla mého útulného atelieru, kde jsem řešil technickou problematiku přístroje a průmyslu, vyvinul do politického projektu, který zdaleka opustil zdi mého tvůrčího prostředí a začal promlouvat k širokému publiku v prostorách galerie o rasové problematice před fotoaparátem.
Michal Stolárik:
V roku 2013 som pracoval ako koordinátor Ceny Oskára Čepana. Nastala situácia, kedy porota zvažovala možnosť dvoch laureátov, pretože sa nevedela rozhodnúť pre jedného. Avšak v konečnom dôsledku toto rozhodnutie zvážila ako nevhodné. Ako vnímaš fakt, že COČ 2015 má dvoch víťazov? Aké závery z toho plynú? Nemáš pocit, že to môže degradovať hodnotu Ceny – hodnotu tvojho respektíve Zelinkovho víťazstva?
V momentě vyhlášení to bylo veliké překvapení nejen pro nás vítěze, ale i pro všechny v sále a věřím, že i následně mimo kino Úsmev. Spoustu lidí se mě ptalo, jestli mi to nevadí nebo jestli se necítím jako poloviční vítěz. Rozhodnutí komise respektuji a jsem si jist, že věděli co dělají. Ukazuje to jen fakt, že Cena Oskára Čepana je pořád flexibilní cenou a může si dovolit šokovat, ať už vedlo k jejich výslednému hlasování cokoliv. U spousty jiných takových cen by toto nebylo možné a to se mi právě na COČ líbí. Samozřejmě, že takové rozhodnutí způsobuje velikou diskuzi. Možná ale právě to komise chtěla…
Michal Stolárik:
Podobne ako série Studio Works tak aj projekt The Ultimate Norm je podľa môjho názoru určitým míľnikom v tvojom umeleckom smerovaní. V Studio Works si sa (okrem iného) absolútne vzdal figurálneho zobrazenia, pričom projekt The Ultimate Norm je s ľudstvom výrazne spätý. Kam aktuálne smeruje tvoja tvorba? Čo môžeme v budúcnosti očakávať?
Radek Brousil:
Jak jsem již naznačil v jedné z předešlých odpovědí, tak The Ultimate Norm není uzavřený projekt. Bude se pravděpodobně rozvíjet dál, stejně jako tomu bylo u série Studio Works, jak to již u mě bývá zvykem. Zároveň připravuji na příští rok pár výstav, které se budou věnovat i jiným tématům, mimojiné právě materiální povaze fotografie, kterou jsem nastínil ve Stisku rukou. Mám také rozpracovaných pár dalších autorských knih, ke kterým sháním vydavatele, ale to je vždy běh na dlouhou trať.
